PAŘÁT Magazine
Tištěný časopis o metalové hudbě

HISTORIE PAŘÁTU K PŘEČTENÍ ONLINE – část třetí, roky 2004-2005

K desetiletému výročí Pařátu jsme v roce 2009 připravili biografickou sérii o třech pokračováních chronologicky směřující od počátečních pionýrských let až po konec roku 2009. Z následujících řádků tak budete mít možnost seznámit se s úplnou historií tohoto časopisu v jeho prvních deseti letech, psanou ne úplně vážným tónem a bez smajlíků. Mezi čtenáři vzpomínající si na prvopočátky Pařátu už bude asi jen minimum pamětníků, takže věříme, že spoustě našich čitatelů tento „příběh“ osvětlí dosud nezodpovězené otázky, pro hrstku nám věrných už delší časové období naopak řádky přinesou příjemné nostalgické vzpomínky.

Historie Pařátu z let 2000-2009 byla otištěna v číslech 29-31 (červen-prosinec 2009), nyní ji v trochu upravené verzi budeme po částech zveřejňovat na webu, kde poté zůstane ve speciální sekci umístěna trvale na očích, včetně verze v novém grafickém zpracování.

 

Trable s tiskárnou

parat7Na konci roku 2002 byl Pařát v podstatě ve stejných troskách jako na začátku své „mise“. Sic měl za sebou sedm vydaných čísel, jeho životnost spíš visela na silné vůli, než na nějakém pevném řádu. Ovšem nutno říci, že už se na vše díváme z pohledu jiné doby a tehdy byla taky jiná doba. Dnes má Pařát přesná data vydání, ale tehdy přesná data vydání neměl žádný zin, vždy se obšírně uváděl celý měsíc. Náš cíl představoval tři čísla do roka, to znamená co 4 měsíce nový výtisk. Až do konce mého působení v Mohelnici, do brzkého léta 2006, se nám tyto termíny plus mínus dařilo držet a pokud došlo ke zpoždění, obvykle to ani nebyla naše chyba. Zadřeli jsme zuby, sevřeli pěst a drželi se…

Jak už jsem trochu v minulém čísle nastínil, od čísla 4 až do čísla 18 se Pařát připravovala jedna brněnská tiskárna, kde se tehdy tiskly snad všechny ziny a taky od ní postupně všichni zinaři odcházeli, když si nechtěli ničit nervy a poslouchat stálé výmluvy. Dodnes vlastně ani nevím, jak jsem to s nimi přes jejich nespolehlivé chování mohl tak dlouho vydržet. Své asi sehrál fakt, že k platbě za časopisy přistupovali hodně flegmaticky (taktéž byli velmi levní) stylem „až budete mít, tak nám to pošlete“. Což mi vyhovovalo, peníze jsem poslal třeba po dvou měsících, kdy už se něco otočilo, bylo z čeho brát a nebylo potřeba investovat.  Náklad čísla 4 činil nejnižší možný počet 300 ks, posléze se zvedal velmi mírně, u čísla 18 končil na jednou tak větším čísle.

V přístupu oné tiskárny se co do chování zřetelně odrážel přístup nezajímavosti, i nějakých 500 čísel pro ně byla v celkovém objemu asi velmi nezajímavá položka. Termíny dodání se měnily jako na běžícím pásu, obvyklá doba od dodání po realizaci byla dva týdny, často se řešily nedoručené zásilky a mraky dalších věcí.  Časopisy se posílaly autobusovou linkou na trase Brno-Mohelnice a nejednou se stalo, že jsem u domluveného spoje čekal zbytečně, neb dotyční náklad na nádr zapomněli přivést a poslat, jindy to zase poslali jiným spojem a nám nezbývalo, než se vydat na konečnou linky do Jeseníku. Naštěstí jen 50 km, do Prahy by to bylo horší.  

 

Pouť Černého měsíce

Konec prvního dílu se stáčel o osobě Miroslava Kozáka alias Blackmoona. Na jeho vlastní přání jsme spolupráci ukončili po dvanáctém čísle z března 2004, kdy se rozhodl k návratu do Sparku. Byla to logická cesta, skrz jeho naprosto perfekcionistickou povahu byla naše amatérská snaha příliš útlá, taktéž počet čtenářů a ohlasů na jeho články zřetelně neodpovídal jeho představám. Blackmoon byl vůbec zvláštní kapitola: na jedné straně ohromný nadšenec, skvělý pisatel, na straně druhé neskutečně samolibý člověk nejčastěji mluvící v jednotném čísle a v mnoha pádech nejčastěji používající slovo já, který před vstupem do Pařátu českou scénu prakticky neregistroval. Tak samo scénu východní Evropy. To bylo velké překvapení. V Pařátu se určitě protočila tak dvacítka jmen, ale pouze Blackmoonovi jsem vypisoval všechny názory, postřehy a připomínky čtenářů vyjadřujících se k jeho článkům (tehdy většinou ještě poštovními dopisy, po netu toho chodilo málo), načež si dotyčný potom v Pařátu otevřel vlastní rubriku, v jejímž preludiu se k těmto názorům či otázkám vyjadřoval. Na tom by nebylo nic špatného nebýt faktu, jak naprosto protichůdné názory se k jeho počínání vyjadřovaly. Jedna polovina lidí mu úplně zobala z ruky, druhá polovina lidí ho svým způsobem nenáviděla. 

Naše zmíněná amatérská snaha našla nejrozsáhlejší původ v grafice. Ač jsme se snažili sebevíc, v každém čísle byla nějaká krpa vzniklá nejspíše faktem přílišné úpěnlivosti na jedno místo aneb můžete do něčeho čumět desetkrát dokola a až je to natištěné, jedenáctý pohled odhalí chybu hodnou vyrvání si vlasů. Zná asi každý. No a grafika jako taková spíš trpěla špatnou kvalitou fotek – špatné stínování rovná se tmavost, černota, někdy rovnou tma jako v pytli. Když k tomu kolikrát připočtu i zálusk tiskárny, která se s odstíny taky příliš nepárala, některé stránky působily až komicky i v době, kdy jsme za sebou třeba měli už i čtyři pařátí sezóny.

Od čísla 7 jsme pracovali stylem přeposílání hotových věcí Anxurovi do Šumperka, přibližně jednou do měsíce jsme se u něj sešli a dělali sazbu s grafikou. Pokud jsme vzhlíženi k datu vydání plánovanému např. k 1.5., nejprve se bláhově skoro všechen aktuální materiál tvořil až asi měsíc před plánovaným vydáním. K němu jsme chtěli mít co nejaktuálnější informace… než jsme pochopili, že to je stejně úplná blbost, jinými slovy nemusíme být tak přehnaně horliví, jsme „pouhý“ zin, od kterého se nečekají novinky ze scény.

 

Jako utržení ze řetězu

parat8Na jaře 2003 se poprvé vyhlašovala anketa Břitva, organizátorský počin Ladislava Olivy přetrvávající do dnešních dnů, v níž Pařát obsadil výborné třetí místo, aby přes stříbrný stupeň další rok vyšplhal nejvýš a tam se držel dodnes. Tento úspěch velmi potěšil, stejně jako má výhra v kategorii „Hnusák roku (s pozitivně laděným smajlíkem) za rok 2002, jenž pak byl ještě doplněn i o rok 2001, aby vše dobře letopočetně ladilo a např. v roce 2020 se mohl uskutečnit dvacátý ročník, ne devatenáctý.

Ve vážnějším duchu by hnusák roku mohl být docela krutý, nicméně mezidobí tak 2002-2005 bylo hodně divoké, řádili jsme jako urvaní ze řetězu, na hojně navštěvovaných koncertech a hlavně letních festivalech jsme se s Anxurem nebránili vůbec ničemu, co mělo něco společného s lihem, natož s chmelem. Většinou to končilo hlubokým deliriem, probuzením se ani nevím kde a proč a vydobytím velmi záslužných pozic opilců první kategorie. Dobrým příkladem je rok 2002 a jediný Brutal Assault konaný v Přerově, který jsem opouštěl v neděli odpoledne mezi úplně posledními návštěvníky totálně fyzicky zdevastovaný a postižený amnézií směrem k předešlému večeru, což zapříčinilo probuzení se vedle lavičky plné odpadků. Třeba i skrz toho vydavatelé a kapely Pařát začali více respektovat… Na jednom z prvních Brutal Assaultů ve Hvozdu u Konice si pamatuji na první setkání s Tomášem Prekem, který mi měl ve jménu Redblacku předat jejich aktuální promáče, leč potkali jsme se ve stavu mé mizerné udržitelnosti se na nohou, takže jsem mu krom nesrozumitelných pěti poděkování (dle udiveného pohledu se dotyčný na delší povídání necítil) ještě polil boty pivem. Ovšem naprosto krizově vždy dopadaly volyňské Open Helly. Ten poslední z roku 2005 už byl v lati, měl jsem na zodpovědnost distro Crystal Productions, ale např. rok předtím byla havárie se vším všudy. Osm hodin vlakem není žádná sranda, přesto jsme vydrželi se alkoholem osvěžovat jen svátečně, zato volyňská Nádražní restaurace se změnila v hotové kořalkové peklo, z něhož pozdější úprk vyžadoval použití téměř všech čtyrech končetin a při oficiálním začátku a nástupu MATER MONSTIFERY jsme byli rádi za možnost nerušeného spánku v ústraní.  Na těchto příbězích vlastně ani není nic zajímavého, klasické opilecké historky, co takhle vytáhne z rukávu asi každý. Vhledem k mému svědomí nejpalčivější bylo, že nám pořadatelé na metalové festivaly udělovali novinářské akreditace a jak jsme později zjistili, spíš se z našich stavů bavili. Žádná křeč.

On vůbec Open Hell byl festival, který mi přirostl k srdci nejvíce, třebaže ta valcha osm hodin vlakem taky neměla nic do sebe. Poprvé jsem jej navštívil v roce 2000, později ještě třikrát. Ovšem už šestnáct let po sobě se mi v srpnu nedaří vysmeknout ze spárů Brutal Assaultu. Od rozbořeniny zimního stadionu v Blansku, přes Přerov, Hvozd u Konice, Svojšice, až do Josefova… A právě Hvozd mě v roce 2004 nasměroval k bližší spolupráci s vydavatelstvím Crystal Productions. Vše začalo už o rok dříve ve Volyni, kdy jsem se na počest seznámení umrtvil takovým způsobem, že jsem dokázal i spadnout ze židle a přitom se nevzbudit. O rok později při druhém kole se pro změnu nehorázným způsobem umrtvil majitel Crystalu Dalibor, a zatímco podnikal rallye se svým modrým živlem, byla potřeba distro nějak ohlídat, kolikrát i před majitelem samotným, aby z něj svými nekontrolovatelnými pohyby neudělal pohřebiště. Právě to byla ta situace, po níž slovo dalo slovo a příští rok už jsme s Anxurem nejezdili vlakem, nýbrž kempink probíhal v luxusním rozpadajícím se bouráku za asistence hromady krabic s trikama a ještě větší hromady krabic s CD. A tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval: nikde a nikým se neštrachat, každý příjde za tebou, něco přinese, něco se vypije… od té doby každoroční festivalová klasika.

Herdron

Čtvrtá část historie Pařátu bude zveřejněna v úterý 7.1. 2014

Mohlo by Vás zajímat...
Translate »