PAŘÁT Magazine
Tištěný časopis o metalové hudbě

HISTORIE PAŘÁTU K PŘEČTENÍ ONLINE – část první, roky 2000-2001

K desetiletému výročí Pařátu jsme v roce 2009 připravili biografickou sérii o třech pokračováních chronologicky směřující od počátečních pionýrských let až po konec roku 2009. Z následujících řádků tak budete mít možnost seznámit se s úplnou historií tohoto časopisu v jeho prvních deseti letech, psanou ne úplně vážným tónem a bez smajlíků. Mezi čtenáři vzpomínající si na prvopočátky Pařátu už bude asi jen minimum pamětníků, takže věříme, že spoustě našich čitatelů tento „příběh“ osvětlí dosud nezodpovězené otázky, pro hrstku nám věrných už delší časové období naopak řádky přinesou příjemné nostalgické vzpomínky.

Historie Pařátu z let 2000-2009 byla otištěna v číslech 29-31 (červen-prosinec 2009), nyní ji v trochu upravené verzi budeme po částech zveřejňovat na webu, kde poté zůstane ve speciální sekci umístěna trvale na očích, včetně verze v novém grafickém zpracování.     


Na začátku byla tma. Naprostá tma!

Pařát no.1Pařát vstoupil svým prvním číslem do historie českých zinů v lednu roku 2000 a byl to vstup velmi rozpačitý, podivný. Vlastně i tohle jsou ještě velmi slabá slova vhledem ke skutečné úrovni, kterou jsme „přinesli na trh“. Ale co všechno tomu předcházelo? Abych pravdu řekl, před založením Pařátu jsem českou zinovou scénu nijak výrazně nereflektoval. S některou objednávkou CD a MC, většinou od Shindyho, doputoval i nějaký ten zin. Další jejich koupě probíhala na základě annoncí v Big Bengu, ale jak jsem již podotknul, byly to spíš takové nepravidelné paběrky. Až teprve když kamarád ze stejné vesnice začal pravidelně přispívat do In Deed Hellu, což v té době byl společně s Payem naprostý zinařský vrchol, něco neznámého mě nakoplo se pokusit taky něco sesmolit, neboť, jak jsem se domníval, nějaké znalosti bych asi měl mít… Prvotní pokus představoval psaní recenzí na psacím stroji do zamýšlené velké bichle, kterou si potom ze všech papírů nechám svázat. Tento nápad brzy vzal za své při zjištění o pomačkanosti papírů ze všech stran, jejich nejrůznějších ušpinění apod. Také při jednom exempláři by bichle po prohmatání desítek špinavých rukou a vůbec předpokládaném nelaskavém zacházení asi brzy padla za vlast.

Bylo na to potřeba jít z jiné strany a kupodivu – tou druhou stranou se stalo vydávání vlastního zinu. Tedy vlastního, jak se to vezme – dodnes v souvislosti s Pařátem nerad mluvím v jednotném čísle, protože jedinec sám neznamená nic, či znamená málo, a nemít ve správný čas kolem sebe ty správné lidi, Pařát by se jistě nedočkal tolika pokračování. Zejména xeroxové ziny v devadesátých letech byly z větší části výsadou jedinců a dle toho to taky tak vypadalo. Ovšem myslet v roce 2000 na nějaké spolupracovníky bylo ještě velmi předčasné, když jsme s kolegou teprve začali odhalovat tajemství stroje zvaného počítač, především jeho vychytaného programu T602, v kontextu dnešní doby vizáží působícího jako stoletý stařec.

I kdyby mě měli zaživa rozkrájet, tak proč zrovna název Pařát, na to si už nevzpomenu. S největší pravděpodobností šlo o spontánní myšlenku – pak už se jí jen stačilo chytit a nepustit. Později si mnozí lidé pochvalovali ten pěkný český ekvivalent s písmenem eř mezi hordou anglických názvů, leč žádný záměr z mé strany v tom nefiguroval a oficiální verze tak zůstává: Pachatel neznámý. Název by byl, teď rovnou vrhnout se do lvího chřtánu a začít dělat na zinu samotném.

Možná to znáte v trochu jiném významu – ještě jste pomalu ani neuměli na nic hrát a už jste toužili zakládat kapelu, hrát pro davy lidí, chtěli jste co nejdříve okusit ten hvězdný pocit. Takový sny mají na začátku všichni, a kdo by snad tvrdil, že ne, stává se sám před sebou pokrytcem. My s Anxurem šli té slávě naproti z jiného konce. Nástroje nás zajímaly jen okrajově – bez sebemenších zkušeností a počítačových znalostí jsme se rozhodli založit nový zin Pařát, aniž bychom vlastně věděli o čem a jak psát. Dodnes s úspěchem traduji historku, že ten konečný impulz po menším oťukávání přišel jednoho rána, kdy jsem se vrátil z práce ožralej a popadla mě slina po všech kecech už konečně začít. Časově to nebyl problém – vzhledem k mému tehdejšímu partnerství s Anxurovou sestrou jsme pobývali v jednom bytě ve městě Šumperk.

Na tomto místě jistě nebude od věci Vás seznámit s historií šílených pseudonymů. Inu psát tehdy do zinu pod vlastním jménem se rovnalo pomalu urážce majestátu, bylo to něco nemyslitelného, pseudonymy používala drtivá většina všech zinařů a ani my se nesnažili býti výjimkami. Petr a Mirek – znělo to příšerně, chtělo to něco chlapského, něco neidentifikovatelného, ne směšného a ne lehce vyslovitelného. Herdron a Anxur… no ty krávo, to bylo něco… A stačilo vícero měsíců, možná pár let, a z Herdrona s Anxurem se stala naše druhé já – oslovit nás ve sférách undergroundu křestními jmény, kolikrát ani nezareagujeme, jak se to zdá nepřirozené.

První záhy poznaná nepříjemná skutečnost nabývala zjištění, že něco napsat a pak to do toho počálu nějak dostat, to taky nebude tak jednoduché. Neměli jsme tiskárnu, skener, internet… no vůbec nic, pouze v počálu nějaký jednoduchý texťák a invalidní word. Aby to mělo nějakou úroveň, všechny otázky kapelám jsem datloval na psacím stroji, šup s tím do obálky a pak už jen nezbývalo, než úpěnlivě vyhlížet poštovní doručovatelku a nesčetněkrát luštit odpovědi rukou psané na nějakém ošuntělém papíru. Že bychom si práci mohli ulehčit zasíláním disket, a vyhnout se tomu zdlouhavému datlování… tak i na takové technické vymoženosti byl můj mozek ještě krátký. Éra xeroxových zinů už pomalu finišovala do svého cíle a já nabýval dojmu, že proti nim musí být počítačová úprava hotová selanka. Ona by snad i byla, jen vědět, jak na to. A jak na potvoru nikdo rozumný a znalý nebyl zrovna po ruce. 

Naše první pokusy a omyly s wordem (většinou ty omyly) by si možná zasloužily bonusový díl seriálu Pat a Mat. „Ty kamo, ale jak se to zarovnává do řádku, to tak i v novinách bývá“… to je jen slabá ukázka skutečných perel. Tím prvním číslem jsme se technicky nakonec nějak prokopali, ale bylo to naprosto strašné. Jelikož nám často ani nevycházelo rozvrstvení na stránku, články se půlily na různá pokračování bez ukazatele konce – jenom tím chtělo listovat a nějak na to narazit. No listovat, to je trochu silné slovo, zin měl 40 stran rozdělených do 10 oboustranných A4 složených na půl, což dalo těch 40 stran A5. Žádná vazba, žádné šití, jen ty ohnuté papíry nějak zmuchlané v sobě, díky čemuž neustále hrozilo rozsypání. Kopírování probíhalo zdarma už ani nevím u koho, akorát jsem jednoho dne vyfasoval tuším 500 ks oboustranně potisknutého papíru a jelikož to bylo zadarmo, podle toho to taky tak vypadalo. Někde křivé, někde slabý xerox nešlo ani přečíst, potisk ze dvou stran do sebe nezapadal a vůbec celé to bylo tak tmavé, že většina fotek představovala pouze černé fleky. No a titulní strana, to byl taky zážitek. Dlouho jsme si lámali hlavu nad pravým metalovým tématem, nakonec Anxur někde splašil fotku hřbitova s náhrobky, nahoru na stranu se dalo naprosto strašné logo vytvořené v nějakém šíleném programu asi tak za pět minut (pro dokreslení té správné metalové atmošky bylo písmeno T vytvořeno do obráceného kříže) a dílo bylo hotovo. Jak správně tušíte, ani titulka svou tmavostí nekazila partu a spíš než titulní stránka zinu to vypadalo jako reklama na asfalt. A o čem jsme v prvním čísle psali? Hlavní článek měl být o MORTICIAN… Jednoho dne jsem takhle v dobré víře napsal svahilskou angličtinou Willu Rahmerovi, jestli by nám poslal komentář ke skladbám z jejich desky (jiné jednodušší téma zrovna nebylo po ruce). Samozřejmě by mě ani ve snu nenapadlo, že ctihodný Will by mohl mít nějaký Pařát na háku, pokud mu nějaký dopis vůbec došel, v opačném pořadí jeho odpověď došla nám. Mezitím už jsem napsal dopis do inzerce ve Sparku, že v lednu 2000 vyšel nový zin Pařát, kde najdete informace třeba o kapelách MORTICIAN, FLESHLESS, EUTHANASIA nebo ETHEREAL PANDEMONIUM. Všechna interview jsem dělal sám, ani zdaleka se nepouštěl do ničeho velkého, šlo o zaslání povrchních pár dotazů, na které většinou docházely povrchní odpovědi – zbylou část tvořily strašně sepsané recenze na desky a nějaké to info, většinou suše opsané z Big Bengu. Nějaká čísla se rozdala po kamarádech a známých, něco se skrz Sparku za dvacku prodalo (dodnes se stydím, že jsem za tu hrůzu i něco vybíral). Dle došlých ohlasů šlo o to mě hlavně neurazit – když lidi něco napsali, většinou to byly kecy „na první číslo dobrý“, přitom to bylo úplmě strašný. Ale tento fakt jsem si ještě nepřipouštěl: dokonce jsem byl naštvaný na Paya z tehdejšího stejnojmenného zinu, který pravidelně sepisoval názory na „konkurenci“, tak mi přišlo nějak divně vhodné tam dodat i tento salát. Dotyčný poslal zpáteční dopis se slovy, že recenze se v budoucím čísle určitě objeví… no neobjevila, asi změnil názor a vůbec se mu nedivím. Na tehdejší stupnici 1-5 (pětka nejlepší) bych jako nezávislý kritik našemu prvnímu nesmělému pokusu udělil známku tak minus 10.  

První nesmělé kontakty

parat3Periodicita rychlého klusu zdravého koně tehdy mezi ziny byla půl roku. Kdo takový termín dodržel, platil fakt za velkého borce. Asi proto těch borců bylo tak zoufale málo. Jelikož jsme se borci chtěli stát i my, ihned po vystřízlivění o nedobytí scény stejnou patlaninou jako numero jedna, jsme začali kutit pikle na další pokračování. Pořád to byla taková cesta bludným lesem, přesto celkové vzezření už se zase odrazilo na aspoň pramálu nabytých zkušeností, rozhodili jsme i nějaké letáky, nějaké kapely nás začaly kontaktovat samy od sebe a dvojka už po všech čertech vypadala lépe, přibyly i nějaké rubriky. Vyšla v říjnu 2000, dokonce měla žlutou obálku a na ní xeroxovou fotku ISACAARUM zkopčenou z jejich prvního CD, počet stran se zvýšil na 56, papír byl uprostřed secvaklý sponou, hromadu listů už jsem neskládal sám doma na koleně, ale na zakázku nám to dělali v kopírovacím centru. Prodejní výsledek nebyl nějak oslnivý, jestli se udalo 100 ks, tak to možná i přeháním, ale na neznámý zin v tehdejší době to byl poměrně úspěch. Vždyť o jeho existenci se lidi mohli dovědět maximálně tak z jiných zinů, letáků nebo z Big Bengu, který snad jediný celorepublikově prodejní rockový (metalový) časák pravidelně zveřejňoval ve svých novinkách i echa na vyšlé ziny, pokud jim ta zpráva nějak byla doručena. Pomalu nemyslitelné je hlavně to, že se tam zprávy na Pařát objevovaly až do jeho zániku v lednu 2003, aniž bych tam kohokoliv z redakce osobně znal, byl s někým ve spojení!

Někdy v té době docházelo k prvním větším kontaktům se zinařskými kolegy. Dělo se tak dle výměnných praktik alias ty pošli svůj zin mně, já ti pošlu na oplátku ten svůj. Je zcela myslitelné, že jsme na ty své výtvory pěli hlavně chválu, přátelsky se plácali po zádech, a kdo by se jen odvážil napsat něco vyloženě negativního, se zlou by se potázal. Jako Eiffelovka nad všemi trčelo Payo (zcela po právu), někde v dáli už oficiální magazíny jako Whiplash. Takto jsme navázali kooperace se subjekty jako Sodomia, Mother Of Darkness, Cassiopeia, R.U.M., ale hlavně s anglicky psaným plátkem z Brna Blakula, za nimž stál nějaký Martin Brňovják, píšící pod pseudonymem W. Jelikož už v té době ovládal angličtinu jako když bičem mrská, domluvili jsme se na spolupráci, že nám do Pařátu začne poskytovat nějaká interview se zahraničními spolky, co by se jinak nedočkaly českého překladu. W. nakonec v Pařátu vydržel až do roku 2010 a i dnes, když je potřeba přelousknout nějaký anglický oříšek, tak se na něho obracím.

Co se týče redakce samotné, už od začátku to nebyl žádný med a objektivně řečeno žádná redakce v pravém slova smyslu ani nikdy neexistovala. Lidi přicházeli a odcházeli stejně jako u běžného koloběhu života – někdo byl zcela nadšený pro věc a později jeho zájem ochabl, mnohé rádoby redaktory jsem i s díky odmítal, neboť mi jejich práce nepřipadala příliš kvalitní. A tak se tomu děje i doposud. V letech 2000-01 se v redaktorské kolonce výrazně zapsali dva členové DYING PASSION Standa Pavlík (Vjacki) a Standa Jelínek (Paroh). Byli jsme městskými sousedy, slovo dalo slovo, později též slovo vzalo slovo. Dalším dlouholetým spolupracovníkem Pařátu se v té době stal Zdeněk Michalička (Z.), bývalý zinař, dnes spokojený vesnický táta.

Mým cílem ovšem není mystifikace na téma zázračného proutku aneb jak se u druhého čísla vše změnilo k lepšímu. Zarážející bylo hlavně pořád stejné odporné logo, stále jsme neměli ani tiskárnu, ani skener, ani internet… fotky mi kamarád skenoval na diskety, při sezení v netové kavárně jsem na tento nový svět hleděl jako tele na fialový vrata… ale co, poprvé jsme začali mít dojem, že skutečně někoho zajímáme a že ta kvanta investovaného času začíná mít nějaký smysl. Přesto bez ohledu na úspěch nebo neúspěch jsem s tím časákem už tehdy začal nějak žít a představa nedostat se nějaký den k počítači začínala být frustrující. Na letáky s grafickou úpravou mateřské školky sice Vláďa Prokoš raději na jedné akci postavil distro Obscene, aby se při pohledu na ně furt nemusel smát, jenže co byly platné tyto ústupky, když jsem je kompenzoval první vožíračkou s Vlakinem (tehdy ještě hrál v ISACAARUM, tak ho informace o titulní straně samozřejmě velmi zajímala. Chudák ani neměl ponětí, co z toho vyleze) nebo s Cichoněm z CEREBRAL TURBULENCY. Dokonce zavolal i Ladislav Oliva z Whiplashe, což tedy byla velká pocta.

V roce 2000 bylo Anxurovi sladkých 14 let, věkový rozdíl mezi námi činil a činí 8 let, takže rozhodnutí, kdo to celé bude financovat, nebylo tak těžké. Kolega se od začátku především staral o věci technického rázu, a jak to začalo, tak to i pokračovalo, tak to i zůstalo. Taktéž otěže kolem zařizování a vyřizování věcí možných i nemožných souvisejících s Pařátem jsem už z rukou nepustil. Je to strašný žrout času, černá a neviditelná práce, ale byť i částečně ji předat nikdy nebylo komu.  

Třetí číslo vyšlo v březnu 2001 a z první šestky bylo, jako každé další, krokem kupředu, hlavně z hlediska designu. Poprvé jsme navštívili tiskárnu (byť jen na obálku), poprvé se v Pařátu objevila bodovací tabulka nahrávek, která ale vydržela pouze do pátého čísla. Bylo to příliš náročné, všechna CD a kazety dávat tomu a tomu na poslech (žádné MP3 a posílání po netu ještě nepřipadalo v úvahu), domluvit se na nějakých termínech ve čtyřech a později v pěti lidech, to byla situace zralá tak na bednu. Jelikož jsme s každým číslem prožili krátký úsek života, přišlo nám divné dávat na titulní stranu fotku nějaké kapely, pro třetí a čtvrté číslo jsme zvolili nějakou neutrální hodící se kresbu vybranou Parohem, který ji na kompu i patřičně upravil. Byl to vlastně jeho nápad dát padáka xeroxové obálce (plus nové logo) a poprvé vyrazit do tiskárny nechat si zhotovit 200 ks obálek – komplet vnitřek jsme zase nechali napospas kopírovacímu centru řízeného našimi objednávkami dle poptávky.

Herdron

Druhá část historie Pařátu bude zveřejněna v úterý 3.12.

Mohlo by Vás zajímat...
Translate »