PAŘÁT Magazine
Tištěný časopis o metalové hudbě

HISTORIE PAŘÁTU K PŘEČTENÍ ONLINE – část čtvrtá

K desetiletému výročí Pařátu jsme v roce 2009 připravili biografickou sérii o třech pokračováních chronologicky směřující od počátečních pionýrských let až po konec roku 2009. Z následujících řádků tak budete mít možnost seznámit se s úplnou historií tohoto časopisu v jeho prvních deseti letech, psanou ne úplně vážným tónem a bez smajlíků. Mezi čtenáři vzpomínající si na prvopočátky Pařátu už bude asi jen minimum pamětníků, takže věříme, že spoustě našich čitatelů tento „příběh“ osvětlí dosud nezodpovězené otázky, pro hrstku nám věrných už delší časové období naopak řádky přinesou příjemné nostalgické vzpomínky.

Historie Pařátu z let 2000-2009 byla otištěna v číslech 29-31 (červen-prosinec 2009), nyní ji v trochu upravené verzi budeme po částech zveřejňovat na webu, kde poté zůstane ve speciální sekci umístěna trvale na očích, včetně verze v novém grafickém zpracování. 

Chyby, samé chyby

titul13Osmé číslo Pařátu vyšlo v únoru 2003 a jeho obálce byli CEREBRAL TURBULENCY. Co do počtu otázek se od té doby v Pařátu nic obsáhlejšího neobjevilo, konkurence schopné bylo akorát povídání s Bizarre Leprous z čísla 11, které se mi do hlavy zapsalo hlavně nekonečně stráveným časem při jeho opravování, ač samozřejmě chápu, kolik času to celé musí zabrat tázanému. Až na výjimky jsme všechna interview tehdy dělali po mailu, protože to nebylo tak pracné, jako něco doma přepisovat z diktafonu. Samozřejmě jsme ani my několikrát neušli takové té neřesti nedodržení slova ze stran kapel, ale na zbytečnou práci člověk brzy rád zapomene a dívá se dál. Daleko větším problémem zůstávala úroveň psané češtiny, úroveň kapel umět se touto formou vyjádřit, eliminovat pravopisné a další chyby. Nezapomenu na páté číslo a tehdy začínající ADULTERY, za jejichž šokující pravopis by se nemusel stydět ani čerstvý prvňáček.
Jazykovou úpravu jsem měl prvních cca. devět let po palcem já sám a občas to taky bylo na stud či rovnou klečení na hrachu. Mnohokrát jsem situaci podcenil a ono se to pak ve výsledku vymstilo, ale i tak zase spousta věcí pramenila z neznalosti, ze které jsme se neustále zkoušeli dostat ven. Např. pokud k něčemu uděláte grafiku, je docela možné, že se část textu v sazbě pohne a čárkou rozdělená slova najednou nejsou po půlce na dvou řádcích, ale rozděleně na jednou. A takových vychytávek, na které jsme přicházeli až postupně, bylo mnohem víc. Jak už jsem několikrát zmiňoval: začali jsme úplně na zelené louce, o tvorbě a chodu časopisu nevěděli vůbec nic. V průběhu let se objevily i názory kolegů, jestli by nebylo lepší si dát třeba na rok dva pauzu, tím se všechny věci neučit za pochodu, ještě k tomu dokoupit nějakou tu techniku… Tento názor jsem ale nikdy nesdílel, druhý start by mohl být klidně ještě drsnější. Z výše uvedených důvodů jsem pak každé hotové číslo Pařátu už prakticky ani nečetl. Když jsem se o to pokoušel, dojít i do půlky představovalo silné břemeno. Vidíte překlep jeden, druhý, třetí a akorát to otráví náladu, řeknete si, že příště to bude lepší a ono to bylo kolikrát ještě horší. Upřímně řečeno velmi důsledně jsme vše začali kontrolovat až s číslem 28. To už bylo potřeba bouchnout do stolu a vážně se zamyslet, co s tím dál, jaké podniknout další kroky. V čísle 27 totiž bylo několik velmi vážných nedostatků, jako vždy způsobených časem letícím jako střela.
K tématu festivalových akreditací jsem už něco nakousl a než k tomu najedu detailněji, však bych to oklikou přes cédéčka. Dnes už tyhle nosiče nemají váhu a svoji cenu jako tomu bylo kdysi. Na zinaře bylo čstokrát nahlíženo jako na zlatokopa, co si nechce nic kupovat a nejraději něco dostává. Než Pařát získal nějakou úroveň, iniciativně jsme psali všemožný recenze na nosiče námi zakoupené, ale s tím, jak se zin začal dostávat do podvědomí, tato éra skončila. Možná by se nějaké drobné výjimky našly, každopádně od čísla 6 platilo, že jsme zveřejňovali pouze články na nahrávky nám zaslané, dodané, taktéž nic nekončí v koši, neprobíhá žádná selekce (počet na jedno číslo se dlouhodobě točí kolem 80), od doby internetové komunikace jsem příjem nahrávek dokonce potvrzoval. O žádné nahrávky si nikdo z redakce nepsal, vše záviselo pouze na uvážení potencionálních odesilatelů. Tak samo jsme přestali psát o koncertní akreditace, volné vstupy měli pouze na tři letní festivaly, což byla otázka vzájemné spolupráce, tradice a přátelských vazeb. Takhle to fungovalo až do roku 2010.

Otrokem svého snu

titul16Na roky 2003 a 2004 vzpomínám jako na ty nejvíce true. Rychle z práce domů, v sobotu rychle ze školy domů a hurá k PC, ke tvorbě Pařátu. Když mě to popadlo, kolikrát jsem šel od něj ráno rovnou do práce. Můj volný čas představovalo akorát studování nejrůznějších katalogů, časopisů… zkrátka byl jsem v tom až po uši a jednoho dne v práci, po další prosezené noci na Pařátem, si pamatuji jen mdlo, točící se svět, nemocnici a kapačky. Před propuštěním následovalo důrazné školení na téma tělo a jeho odpočinek, regenerace. Když se tak nad tím zamyslím, byla to dobrá facka, trochu otevřela oči… trochu.
Číslo 11 z prosince 2003 se do naší historie zapsalo jako vůbec nejobjemnější, mělo rovných 76 stran A4 za pořád stejnou cenu 50 Kč. Taky jsem na tom projel víc než kdy obvykle. On v tom nebyl úmysl, to jen Vlakinův tour report o cestách INGROWING a PHOBIE se protáhl na 9 stran! Dokážete si představit číst 9 stran reportu??? Vlakin je na tohle expert, jeho poznatky se v Pařátu objevily vícekrát, stejně třeba tak popisy cest FLESHLESS, ADULTERY, AVENGER nebo CEREBRAL TURBULENCY. Taky jsem to musel Vlakinovi kompenzovat za číslo 9, kdy se u nás projevil jeden z obvyklých omylů a jeho ksicht jsme přisoudili i kytaristovi Pouzarovi, takže na jedné straně byly dvě stejné fotky, akorát dle popisku na nich baskytaru drželi dva rozdílní lidé. I následující číslo si v sobě nese zatím nepřekonaný primát. Zástupce patrně již neexistující švédské grindoviny SCURVY mi na otázky po mailu obšírně odpověděl do půl hodiny po odeslání. Už si nevzpomínám, jestli se zrovna v práci nudil a tohle mu přišlo vhod. 12. číslo také započalo spolupráci s bývalým vydavatelem zinu Death Fist Leprou, jehož kapela ABORTION se objevila na titulním place tohoto numera.
Na obálku čísla 13 byla vážně radost pohledět, skrz ozdobu ADULTERY v brnění a helmách patří k tomu nejlepšímu, co z naší dílny vzešlo. Konkurovat už tomu mohli snad jen ENOCHIAN na obálce čísla 17. Nyní už se tomu jen smíchy řežu, ale tehdy jsme na tom nějak nelpěli – vlastně si vůbec neuvědomovali význam titulní strany, reprezentační strany časopisu. Jinak bychom s Anxurem nemohli splácat hrůzu všech hrůz znamenající obálku čísla 10, kde byli hned dvě kapely najednou. Oni totiž SORATH během několika měsíců nebyli schopni dodat fotku na výšku, tak jsme k nim plcli i nějaký pavouky od PIGSTY a dopadlo to na poblití. Uvědomit si význam titulní strany, samozřejmě bychom tam s požadovanou fotografií nemohli pustit ani ADULTERY a ENOCHIAN, třebaže obě kapely ty své trapné pózy braly vcelku smrtelně vážně. Číslo před nimi, kdy se z titulky pro změnu koukali GREEDY INVALID, byl pro změnu uveřejněn článek o nebezpečném chování jistého blackmetalového zinu, v němž se objevilo pár vyloženě neonacisticky zaměřených článků, načež se strhla lavina názorů a osočování z řad true. Od několika chytrých lidí chodily i SMS hrozící fyzickou likvidací.

I peníze jsou důležité

titul17Vyjma čísel 20-26, kdy už Pařát vycházel pod záštitou Crystalu, jsem veškerou kasu nad Pařátem vždy držel já, od nikoho jsem se ani nesnažil vybírat „členské příspěvky“. Přišlo by mi to hloupé. Ovšem starat se o peníze nikdy nebyla sranda, hlavně proto, že bez distributorů se zpočátku bylo i těžké obejít, avšak jejich platební morálka až na výjimky vždy byla hrozná. Byla tam taky ztráta motivace z jejich strany, protože prodávat zin za 50 Kč a mít marží 20%, byl fakt zajímavý kauf. Nastávaly i absurdní situace, kdy mi distributoři z 20 zaslaných čísel po 3 měsících 19 vrátili, protože krabici akorát otevřeli, jedno číslo si vzali a zbytek kopli pod postel. A za tak nízkou částku se nikomu ani nevyplácelo časáky vozit někde po koncertech – tahat a otravovat se s tím, nést za to zodpovědnost. Všechny tyto nešvary později prakticky vymizely, ale nezapomenu třeba na situaci (stala se dokonce hned dvakrát), kdy dluhy vůči Pařátu překročily stav mého účtu a já, ač vlastně zaopatřený, jsem si musel jít na živobytí někde sehnat peníze. Tohle byly vážně infarktové situace, kdy jsem skrz lidskou nespolehlivost mnohokrát uvažoval o konci Pařátu, jestli mi to za to stojí. Naštěstí jsem se z toho vždy nějak vyhrabal. Ale aby to nebylo jen o distributorech: 7 let Pařát fungoval na principu, kdo si o číslo napsal, tomu jsem ho předem poslal a teprve potom ho platil. Tenkrát ještě nebylo žádné předplatné – v PC jsem měl evidenci stálých odběratelů, jímž bylo každé číslo po vydání automaticky zasláno a prostě až si kdo vzpomněl, nějakým způsobem mi ty prachy doručil. Řeknete si blbých 50 kaček + známky, ale ono se taky našlo pár vykuků, co dokázali zneužít důvěru i kvůli tak nízké částce. A tohle mě mrzelo úplně nejvíc. Dobrá kovbojka taky byla dopravit všechny ty zásilky na poštu. Nebydlel jsem přímo v Mohelnici, ale v malé vesničce za ní, co krom asi 50 chalup měla klasicky už jen obchod hospodu. Já zase neměl auto. Pařát jsem nejčastěji třídil přímo v práci (za tolerance nadřízeného v práci po práci), abych to nemusel tahat tam a zase zpátky, a odtud jsem vyrážel mnohokrát s plnými taškami a batohy na poštu. Občas z kolegyň nebo kolegů někdo pomohl přidržet bednu, izolačku, ale jinak mi nezbylo nic jiného, než to vždy třídit a balit sám. Jelikož Mohelnice není příliš velké město, na místní poště mě znali už velmi dobře.
Otázka reklam v Pařátu vždy záležela na domluvě, bylo na ně vymezeno procentuelně pevné místo. Pařát nikdy na reklamách nebyl závislý, a i kdyby tam nebyla ani jedna, svět by se nezbořil. Částky za reklamní plochy se pohybovaly od místa v řádech několika stokorun, často jsem to měnil rovnou CD. Stejně bych si je později koupil, tak co. A dělat to takhle bylo pro inzerenty ještě výhodnější. Kolikrát i pro mě, aspoň jsem z nich ty peníze zase nemusel kdoví jak dlouho tahat. Ovšem byly a stále jsou mantinely, za které bych časák nikdy „neprodal“. Otištění článků za úplatu (na tu dobu a vzhledem k tehdejší úrvni časáku říkám KUPODIVU) zkoušelo hodně firem, nepochodila ani jedna. České písečky jsou naštěstí malé. Pouze Crystal Productions (když jsme ještě nebyli ve stavu spolupráce) chtěl koupit titulní stranu pro R.E.T., Nosferatu po zjištění levné reklamní plochy je chtěl koupit rovnou všechny v celém čísle a později jistá slovenská kapela přišla s nabídkou koupi titulní strany, neboť se chalani domnívali, že jde o klasickou reklamní plochu jako každou jinou.

Herdron

Mohlo by Vás zajímat...
Translate »