TAK JSME TĚCH 18 LET NĚJAK PŘEŽILI…
Mám to před očima, jako by se stalo před měsícem. Sedíme s Anxurem v panelákovém bytě na ulici Kosmonautů v Šumperku a pokoušíme se dělat zin. S nulovými zkušenostmi, v podstatě ani nevíme, co přesně děláme a co z toho vznikne. Mně je lehce přes dvacet, jemu třináct let. Jenže to nebylo před měsícem, ale v listopadu 1999. Před 18 lety. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, kam se ten pokus za několik dalších let dostane, bude ubírat dál a dál. 18 let rovná se papírově dospělost. Také téměř půlka mého života. A to doslova. Už 8 let Pařát vychází pravidelně každé měsíce, co 8 týdnů. Obrovská zodpovědnost před několika tisíci lidmi, v podmínkách, v jakých to celé vzniká, a s přihlédnutím ke všemu dalšímu, co vytváříme, pravděpodobně úplná šílenost, práce, která vlastně nemá konce.
Uběhlo 18 let a stejně přemýšlím, jak začít. Zážitků a příhod mám tolik, že bych mohl napsat knihu na pokračování, vyprávět tisíc a jednu noc. O tom, jak jsem přišel do kontaktu se stovkami, vlastně tisíci zajímavými a inspirujícími lidí. S většinou si povídal seriózně, ale došlo i na úplné extrémy, když jsem např. při divoké pitce pozvracel nohy Chrise Barnese nebo Glen Benton pro změnu hodil šavli mě do klína.
Jsem tvrdohlavá a dubová palice, která si před mnoha lety zamanula dělat metalový časák podle sebe, ne podle přání inzerentů. Dopředu jsem věděl, že to bude hrozně těžký boj, až mravenčí práce, ty peníze budou chybět, i když se naučím dělat co nejvíce věcí sám… a upřímně, vlastně ani nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Pařát mě svého času zatáhnul do obrovských finančních problémů, stál za rozpadem manželství atd. Musel jsem se naučit uvažovat úplně jinak. Že podpora undergroundu? A co to je? Možná tak tady přemýšlí desítky lidí, ale k holé existenci takového média je potřeba čtyřciferného počtu kupujících. Musel jsem pochopit, že v podstatě děláme strašně nevděčnou práci a většina lidí z kapel s námi nechce kamarádit. Oni nás potřebují v první řadě ke svému prospěchu, samotný Pařát mají, slušně řečeno, u zadku. Musel jsem pochopit, že většina „metalového lidu“ je v podstatě úplně stejná, jako lidi v reálu. Nepochválí tě, ozvou se, až když je něco špatně. Došlo mi, že plácá-li tě někdo po ramenou a říká, jak je ten časák dobrý, za pár měsíců může být všechno jinak a stokoruna za vydání pro něj moc velkým soustem. Dlouho jsem nechápal, proč nás fanoušci metalu neustále srovnávají s jinými časáky a nedokážou pochopit, že abychom mohli fungovat s takovým obsahem, nemůžeme být k sehnání v Tescu ani v Kauflandu. Tohle všechno jsem časem pochopil, nějak se s tím vyrovnal, a na všem se naučil hledat to pozitivní. Mám zážitky, které mi nikdo nevezme, potkal jsem lidi, z nichž některé považuji za životní přátele. Přes všechno zlé bych ani den ze svého života nevyměnil. Kdyby ano, pravděpodobně by to znamenalo, že bych teď nepsal článek o plnoletosti Pařátu. Sakra, tak kde začít? Asi na začátku, že jo…
Celý článek vyšel 20. prosince 2017 v 79. čísle Pařátu.
