NETLAČ ŘEKU, ŘEKA TEČE SAMA

„Nedávno jsem navštívil koncert německých death/grindových ďáblů BLOOD v ostravském klubu Barrák. Lakonicky zhodnoceno, pět starších pánů na pódiu zahrálo pro asi pět desítek vesměs starších pánů pod pódiem. Pointa? Skvělý koncert, který kapela několikrát nastavovala nad rámec původně plánovaného setlistu, přičemž zazněly i třicet let staré skladby, zahraný s nadhledem, ale nekompromisně, se stejně opětovaným nasazením ze strany publika. Téměř ikonický nedělní večer, mám-li uvést příklad toho, co pro mě znamená metal. V době, kdy tato kapela začínala, byl u nás poslech metalu z velké části adrenalinová záležitost, a netřeba popírat, že právě to bylo pro část rebelující mládeže při hledání svého pevného bodu ve vesmíru atraktivní. Prvním krokem byly průpiskokresby hrobů a křížů (tehdy ještě bylo jedno, zda je vertikální prkno víc nahoru nebo dolů, důležité bylo jakžtakž vyrovnat to horizontální) na igelitových obalech školních sešitů doplněné názvy nějakých slavných kapel, zejména CITRON a KAT, protože jak se píše správně RUNNING WILD, to jsme museli teprve zjistit.“

Článek Martina Brňovjáka o vážných i nevážných (těch hlavně) souvislostech v tuzemském undergroundu devadesátých let najdete od 20. dubna v 81. čísle Pařátu.