PAŘÁT Magazine
Tištěný časopis o metalové hudbě

JAK TO VIDÍM JÁ – Syndrom vyhoření? Ani po dvaceti letech

„Syndrom vyhoření – ono to není taková sranda, jak to parafrázuješ. Vím, že to nemyslíš vůbec zle, ale od jedné kolegyně, která dopadla hůř, znám ty důsledky, takže když jsem začal na sobě pozorovat varovné signály, radši jsem si dal zpátečku. Ono to pak totiž není o nějakých 14 dnech orazu – to už je pozdě a vleče se to klidně několik let, kdy ten člověk shnije v depresích a klidně do toho i fyzické příznaky bez „reálného“ důvodu, alergie, migrény a podobnej shit. Ale to se nás naštěstí netýká (úsměv).“

Výše uvedené řádky mi nedávno napsal jeden kolega. Vlastně ani nevím, proč jsem se nad nimi tentokrát zamyslel. Ještě před pár lety bych jenom mávnul rukou a o těch slovech nepřemýšlel ani minutu. Za posledních pár let jsem ale tzv. syndrom vyhoření vypozoroval u nemálo lidí kolem sebe, těch aktivně činných na metalové scéně. A vesměs je mi jasné proč. Pokud z toho vyjmu témata, jako nestíhám v práci nebo zanedbávám rodinu, alias co jsem se snažil svědomitě dělat ve třiceti už nejde dělat ve čtyřiceti (vůbec nechci polemizovat o tom, že by na tom mohlo být něco špatného, každý se rozhoduje – nebo aspoň by měl – sám za sebe), pak aktivní činnost na tuzemské metalové scéně spojená s nemalou dávkou ambicí většinu lidí dříve nebo později semele. Nesemele jen ty nejsilnější. Proč?

Celý článek najdete od 15. června v 88. čísle Pařátu.

Mohlo by Vás zajímat...
Translate »