JAK TO VIDÍM JÁ – Společnost je rozdělená, my ne

Celospolečenská krize letošního roku se samozřejmě přesunula i na metalovou scénu. Pro mnohé muzikanty jsou vrcholem jejich snahy koncerty, festivaly, setkání s fanoušky a tak dále. To žádné online přenosy nenahradí. Také fanoušek už je nadržený na to, až poslechne, pokecá, vypije. Ne na gauči lahváče při čučení na monitor. Na straně jedné tu frustraci chápu, ale jako věčný optimista ji zároveň nechápu. Pokud člověku hudba nějakým způsobem byla i zaměstnáním nebo mu přinášela výrazný zdroj příjmů, které najednou vypadly, je to věc jiná, citlivá, nehodlám se pouštět do žádných polemik, ani se postavit do nekonečné řady „internetových poradců“. Spíš si stojím za tím, že má-li někdo metal jako hobby, může ten čas během nucené koncertní pauzy využít i jinak prospěšně v rámci své kapely.
Mě osobně korona od jara postavila na pomyslnou druhou stranu – přibylo mi ještě víc práce. Nestěžuji si, jen konstatuji. A co to ve výsledku znamená? Že můžeme dál sobě i lidem dělat v rámci svých volnočasových aktivit radost bez v podstatě jakýchkoliv státních omezení. Můžeme dál nabízet metal za nejnižší ceny, protože chceme. Každému přeji to samé. Hlavně to, aby nemyslel jenom na sebe.

Celý článek je otištěn v 97. čísle Pařátu, které vyšlo 15. prosince 2020.