JAK TO VIDÍM JÁ – Proč oni a ne my?

Jelikož často mluvím se členy mnohých metalových kapel, nejednou dojde i na téma živého hraní a tehdy se jejich myšlenky rozdělují. Jedni mluví o zážitcích z hraní na tuzemských (tvrdě)metalových festivalech, druzí o tom, jak by si na nich rádi zahráli. Nezřídka i formou skrytých signálů, třeba že fanoušci jejich kapely si přáli, aby vystoupili tam nebo tam.
Jelikož takových větších (velkých) festivalů (které nebudu jmenovat, avšak jejich názvy není nijak složité si domyslet) je v tuzemsku málo a na Slovensku ještě méně, ze stran kapel převládají tužby nezřídka zabalené do stručného konstatování o podobnosti pořadatelů s pánskými a dámskými přirozeními. Ti nejvíc ublížení se ohánějí kamarádšofty, protože oni přece dělají lepší hudbu než támhleti.
Předně chci říct, že s tímto článkem obrazně řečeno zůstaneme v Česku, maximálně na Slovensku. Na soupisku prestižnějšího zahraničního festivalu se nedostanete „jen tak“ maximálně zázrakem. Pravděpodobnost, že někoho z pořadatelů osloví hudba konkrétní kapely a té kapele učiní zajímavou nabídku (určitě ne přileťte tisíc kilometrů a můžete si u nás zahrát) je dost nepravděpodobná. Ne nemožná, nýbrž nepravděpodobná. Nejlepší možnou cestou je v tomto směru change, pokud je co nabídnout!

Celý článek najdete od 21. října v 90. čísle Pařátu.