JAK TO VIDÍM JÁ – CD na recenze vám ještě někdo posílá?

Vždy se v duchu neubráním úsměvu, když někdo s vážnou tváří pronese, že „oni to ti pisálci stejně dělají i proto, aby si nemuseli kupovat CD“. Napadá mě, jestli se ten člověk třeba neprobudil po patnáctileté hibernaci, proč přemýšlí tak hrozně zpátečnicky? Něco takového jsem slýchal už po roce 2000, kdy jsme s Pařátem začínali. Určitě si nemyslím, že by dnes nikdo takový, kdo si psaním na webu zároveň rozšiřuje sbírku fyzických nosičů, neexistoval, věděl bych hned o několika takových expertech, ale to je každého věc a koneckonců pro ty lidi je to často jediná odměna za čas věnovaný jiným, tak proč ne?
Pro lepší návaznost bych se vrátil do pravěku, přesněji do samých počátků nového milénia. Dalo by se i dál, ale devadesátky v metalovém undergroundu jsem aktivně nezažil resp. zažil jsem je jako metalový fanoušek. Jistě nemusím zdlouhavě připomínat, že v roce 2000 měl ještě internet a mobil málokdo a která kapela se chtěla v médiích prezentovat, jiná šance než poslat fyzický hudební nosič neexistovala. Brzy jsme od kapel (v drtivé většině českých a slovenských) začali dostávat kazetové demáče, promo CD, ale i originální CD, v což jsme z počátku vůbec nedoufali a mě osobně nějaký čas trvalo pochopit, že doručením nahrávky nám nevzniká závazek ve smyslu ryze pozitivního názoru na danou nahrávku. I když co si budeme povídat, člověku bylo dvacet, bez zkušeností, jedním z hlavních bodů představovalo s nikým se nerozhádat, takže skoro o všem se psalo pozitivně už jen z toho důvodu, že si někdo dal tu práci nás obšťastnit svým hudebním počinem. Když už se psalo ne úplně pozitivně, z valné části o zahraničních kapelách, protože ty si to nepřečetly.

Celý článek najdete v 92. čísle Pařátu, které vyšlo 22. února 2020.